Živořím v hlubinách osamění
a hledám tohoto bytí smysl
stojím, těžce poraněná
a štěstí považuji za nesmysl
mladá tvář se zašlou duší
bytost co nadevše miluje smích
přesto težké ticho neporuším
jak věřící ve svých kostelích
Bolest - v ní můj problém tkví.
Jak Foglarův ježek v kleci
opředen zvláštním tajemstvím
cítím jedinou ze všech věcí..
...Osamělost...
...stává se mým jediným přítelem
avšak řítí se na mě jak sníh v lavině
Smrt se zdá býti mým nesplněným snem...
...a já jen čekám, až mé srdce zamrzne uplně!
Živořím v hlubinách osamění
a hledám tohoto bytí smysl
klečím, těžce poraněná
a štěstí považuji za nesmysl
můj příběh mě už nebaví vyprávět...
i ty nejtajnější sny chlad zahání,
srdce postupně zahaluje led
a mojí víru ničí to věčné čekání
sama v hlavě cítím jak se měním
k dobrému nebo ne, to nerozeznám
drobnosti pomáhají v boji každodenním
už vím, že život ďáblu neodevzdám
a tak...
bez lásky - bez šance - bez rádce
tam dole v hlubinách osamění
půjdu sama - s nimi - poprat se
se stíny co mou duši mění...
...i když nemám naději...
...a proto...
...hledám svého bytí smysl,
živořím v temných hlubinách lidí osamělých
lásku považuji za nesmysl
a v srdci mam válku, ne mír z dob vyvanulých...
slíbila jsem si, že to nikdy nevzdám..
...miluju život i přes všechnu tu bolest...
